Milé babičky,
jistě mi dáte za pravdu, že kočky byly odjakživa spojovány s lidským bytím tady na tomto překrásném světě. A nejenom kočičky. Já patřím mezi ty babičky, které měly štěstí na ta mouratá, černobílá, zrzavá, černá a jinak strakatá předoucí štěstíčka, co se postupem času stala kočičími přítelkyněmi i léčitelkami. Když jsem před léty u nás na vesnici nabídla v zimě nouzové bydlení zaběhnuté kočce, netušila jsem, jak se můj život začne měnit k lepšímu. Hodně lidí mě varovalo, že kočky přenáší nemoci, mají parazity a kdo ví, co ještě. Já už je dnes chápu. Tenkrát jsem to však na lehkou váhu opravdu nebrala. Začala jsem se informovat o možných nákazách a vyřešila jsem to jedním tahem. Objednala jsem si bylinky, které i kočičky mohou a pravidelně jsem odparazitovávala sebe i moji novou kočičí kamarádku. Po krátkém čase se jí srst začala blýskat, propadlé boky se uvolnily a stresové příznaky vymizely. Na jaře jsem jí dala volbu, zda-li u nás zůstane či si najde jiné bydlení. Nejprve asi dva dny nepřišla. Soused mi vysvětlil, že je to jarní mrouskání. Za necelé tři měsíce jsem to mrouskání viděla a slyšela na vlastní oči i uši. Byla čtyři a moc krásná. Moje kočičí kamarádka – teď už maminka – se o svá děťátka starala s celou tou velkou kočičí láskou, kterou ve svém srdci má každá maminka. Tak jsme si na sebe postupně zvykaly, až se z nás staly opravdové přítelkyně. Já se naučila rozumět kočičím pohledům i různým tóninám kočičího mňoukání a Arsí, jak jsem ji pojmenovala, mi doslova a do písmene četla myšlenky. Nejprve jsem se tomu smála, ale postupně jsem se přesvědčila, že to tak opravdu je. Pokud žijeme v domácnosti samy bez nějakého lidského partnera, věřím, že úplně automaticky se s tím daným zvířátkem propojíme přes naše srdíčka a tento láskyplný vztah je na dlouho. Alespoň u mě a Arsí to tak bylo. Píši – bylo- neboť, když nyní sepisuji tyhle řádky, kočička už je v kočičím nebíčku. Zanechala po sobě čtyři krásná koťátka, dnes už 5-ti kilové dva kocoury a dvě ladné kočičí princezny. Jsem jí za hodně vděčná. Stála při mně, když jsem se dozvěděla nemilou diagnózu mojí dospělé dcery, spinkala se mnou na polštáři, když ode mne odešel dlouholetý partner a chodila se mnou na pravidelné procházky, když jsem se sama léčila z nemoci. V létě jsme sedávaly na houpací lavici pod starou třešní a já jí vyprávěla pohádky ze světa Fantasie. Vděčnějšího posluchače bych široko daleko nenašla. „Zapiš si je...“ slyšela jsem od ní jednoho krásného večera. Ze začátku jsem si myslela, že je to hloupost. Kdopak by to chtěl číst. Dnešní děti slyší úplně na jiné moderny a dospěláci přeci na pohádky už dávno nevěří. „Zapiš si je...“ opět přilétla od Arsí myšlenka. Dobrá tedy, souhlasila jsem v duchu sama se sebou. Po dnech jsem zalovila v mysli a postupně vše zapsala. Velký sešit se brzy zaplnil pohádkovými příběhy...
Jsem přesvědčena, že to byla právě ona, co mi vnukla nápad starat se o opuštěné kočičky a poskytnout jim dočasný domov, než se najdou ty správné ženy, které hledají samy sebe a neví, odkud začít. Milé ženy, babičky, věřte, že kočička vám tu cestu pomůže zaručeně najít.....
S láskou Lilien