Bubínkový skřítek
„Ááách... konečně chvilka klidu!“ Slastně si oddychla babička Dáša a pohodlně se uvelebila ve svém starém ušáku po mamince. Bylo to křeslo, jenž pamatovalo hodně z věků její generace žen. Někdy měla Dáša dojem, že křeslo je živá bytost, která rozumí každičké její bolístce nebo radosti, se kterou do něho usedala, s voňavým čajíkem v malovaném hrnku oslazeným slaďoučkým medíkem, nejcennějším to darem od sestřiček včeliček lidem. Dáša dobře věděla, že bez jejich pilné každodenní práce by stromy neplodily chutné ovoce, květiny by byly smutné a Matka Příroda by měla plné ruce práce vymyslet, jak lidé přežijí bez včeliček opylovaček.
Mňam, mňam... to je lahoda pane Jahoda...“ olbízla si Dáša rty a polkla s chutí další doušek. Abyste tomu dobře rozuměli, moji milí zlatí, tak tahle babička má 10-ti letého vnoučka Marečka, který si oblíbil trošku hlučnější hudební nástroj – bubny. Ve škole se kvůli svému přání snažil, a proto k narozkám dostal od dědečka tak zvanou lehčí sestavu. Přesto, když dole v garáži o víkendu spustil ten bubnový rachot, babičce nadskakovaly na plotně pokličky. Aby to však všichni zvládli, určili si pravidla. Po obědě jsou dvě hodiny klidu a Dáša odpočívá ve své pracovně.
I tuhle v neděli si tak poletovala v myšlenkách, když uslyšela jemné „cink“. Zpozorněla, ale bylo ticho. „Už mi z toho Markova randálu cinká v uších,“ pomyslela si. Ještě hlouběji se uvelebila v ušáku, zavřela oči a vnímala ticho pokoje.
„Cink...cink...“ ozvalo se z poličky nad skříňkou. Otevřela oči, nasadila brýle, aby dobře viděla...ale neviděla nikoho! Vstala a šla tu záhadu prozkoumat. Marně hledala příčinu jemného cinkání, neboť na poličce leželo jen pár knížek o přírodě, andělech a jeden malovaný bubínek a ještě k tomu bez paliček. Než však došla zpátky do křesla, ozvalo se za jejími zády zase „cink“ a „chichichi“. „Někdo si tu ze mě dělá legraci,“ rychle se Dáša otočila a spatřila malou postavičku s barevnou čepičkou na střapaté hlavičce, jak sedí na bubínku a droboučkou paličkou do něho jemně bouchá. Když přišla blíž, málem nevěřila svým očím. Na bubínku seděl mrňavý skřítek, vesele pohupoval nožičkami a chichotal se.
„Čau babíí!“ slušně pozdravil. „Jmenuju se Vladík a mám postýlku tady v tomhle malovaném bubínku, víš?“zasmál se na ni zeširoka a jeho oči zasvítily jako dvě lucerny. „Ahoj Vladíku. Jak dlouho tu u mě bydlíš? Ještě jsem tě tu neviděla!“ vyptávala se. „Já tu bydlím přeci od té doby, co jsi si koupila tenhle malovaný bubínek Štěstí!“ prozradil skřítek. „Jéé... to už je ale dávno!“ zasmála se babička. „To nevadí, mě se u tebe moc líbí. V bubínku spinkám, přes den šmejdím po pokoji a když na chvilku usneš v zajícovi, usrknu ti trošičku voňavého čajíčku nebo oždibnu kousek koláče, máš je moc dobré!“ dále vysvětloval. „Jó a když tu vůbec nejsi, tak to si s radostí pro radost zacinkám na bubínek a hned je ni veseleji a není mi tu samotnému smutno,“ dodal. Počkej, počkej...v jakém že usnu zajícovi? My žádného zajíce doma nemáme!“ zavrněla Dáša. „Hele babi, vy lidé přeci tomuhle odpočívadlu říkáte ušák, né? Tak to máš fuk – zajíc jako zajíc. Hlavně že umí naslouchat, viď?“ usmál se Vladík a pošilhával po sušenkách na talířku. Tak si oba sedli do starého křesla, pojedli, popili a dobře si popovídali. Babička Dáša byla ráda za nového srdíčkového přítele a kamaráda, který ji vždy ve správný čas zacinkal na kouzelný malovaný bubínek Štěstí pro štěstí a pohladil její dušičku.
A co vy zlatíčka? Kdo pohladí vaše bolavé dušičky a ukáže kudy vede vaše cesta na tomto překrásném světě?
S láskou Lilien